Navigace
Obsah
K projektu Ježíškovy cesty, do kterého se paní učitelky Lucie Březáková a Marcela Dietlová zapojily se všemi dětmi, patří i možnost napsat pohádku, která souvisí s Vánocemi.
A tak Filípkova maminka, paní Řáhová, vymyslela a napsala pohádku a děti ze 2. třídy ji ilustrovaly krásnými obrázky. A tak pohádka O hvězdičce, která visela hlavou dolů byla odeslána na Boží Dar. Možná, že se někdy se svými dětmi na Boží Dar vydáte a uidíte ji v muzeu nebo na výstavě. A ten, kdo se tak daleko nedostane, si ji může přečíst......
O hvězdičce, která visela hlavou dolů
V dobách, kdy lidé ještě neznali elektřinu, svítili petrolejovými lampami a svíčkami, nevypadal Štědrý den tak, jako dnes. Vánoční stromek býval zavěšený u stropu a visel špičkou dolů. Ozdobený byl jenom červenými jablíčky a dřevěnými nebo slaměnými ozdobami. Byl krásný, ale tmavý. U štědrovečerního stolu se lidé scházeli spíš než kvůli jídlu proto, aby oslavili den, kdy se narodil Ježíšek. Nerozbalovali hory dárků, ani se nedívali na nekonečné množství pohádek. A tehdy se odehrál náš příběh…
Děti, které bydlely v chalupě na konci vesnice, se na Štědrý den odpoledne rozhodly, že si půjdou zasáňkovat. Všude bylo plno sněhu a tak vzaly sáňky a vydaly se na kopec k lesu nad rybník, kde už dováděla spousta dětí. Sněhové závěje zářily a jiskřily v zimním sluníčku a děti byly zabalené až po uši do šál a šátků, aby jim nebyla zima, protože mrzlo až praštělo.
Blízko rybníka stála stará vrba, o které se povídalo, že na ní při úplňku sedává vodník. Ale nikdy ho tam nikdo neviděl. Teď pod tou vrbou něco svítilo a zářilo, a když přišly děti blíž, slyšely i slabounké naříkání. Na sněhu tam seděla potlučená hvězdička. Byla samá boule a modřina, držela si levý loket a rukou nemohla vůbec hýbat. Děti stály s vykuleným očima a neodvážily se ani pohnout. Hvězdičky jim bylo líto a tak ji po nějaké chvíli naložily na sáňky a vydaly se cestou zpátky domů. „Co se ti stalo?“ ptaly se jí. „Slyšela jsem křik a smích a chtěla jsem se podívat, co se to děje, „ vysvětlovala hvězdička. Byla totiž ohromně zvědavá. Když se děti sešly na kopci, sáňkovaly, koulovaly se a bruslily na zamrzlém rybníce, nakláněla se, aby všechno viděla – až přepadla a padala z nebe na zem. Cestou se ošklivě poranila a potloukla si ruku.
Děti dorazily s hvězdičkou domů, tam ji maminka ošetřila a zavázala jí ruku do šátku. Hvězdička se nemohla vynadívat na stůl, kde stály mísy s jablky a ořechy, na krásný vyřezávaný Betlém , který stál na okně. Líbila se jí vůně, která se linula od kamen, kde maminka připravovala štědrovečerní večeři. Ale nejvíc ze všeho se jí líbil vánoční stromek. Voněl lesem, jehličím a pryskyřicí, byly na něm zavázané červené mašličky a malé šišky jako ozdoby.
Když se potom celá rodina sesedla u stolu, hvězdička chtěla všechno pozorovat. Z okna, kam ji posadili, měla špatný rozhled a tak se pořád vytahovala na špičky a natahovala co mohla, až se jí dětem zželelo a vysadily hvězdičku na stromek, zavěšený přímo nad stolem.
Jenže pochroumaná hvězdička neměla sílu, aby se udržela. Pořád padala přímo na stůl, a když se málem řízla o nůž, který ležel vedle mísy, tatínek už to nevydržel a vstal. Odvázal stromek, který byl přivázaný na trámu u stropu, stloukl narychlo dvě prkýnka, doprostřed vyvrtal díru a do ní vložil kmínek stromku. Stromek postavil do kouta a hvězdičku vysadil až na samý vrcholek, aby měla dobrý výhled. Hvězdičce se pohodlně sedělo na nejvyšší větvičce pod špičkou a hlavně , viděla, co se ve světnici dělo. Všechno zvědavě sledovala, bylo jí krásně teplo, ruka už ji skoro nebolela a cítila se šťastná. A tak začala kolem sebe šířit slabounkou zlatou záři, která osvítila celý vánoční stromek.
Od té doby dávají lidé stromečky do stojánků a špičku zdobí hvězdou. Vyprávějí si, že ji tam dávají na památku hvězdy Vlasatice, která ukázala cestu třem moudrým mudrcům, kteří cestovali za právě narozeným Ježíškem. Ale my teď už víme, že to bylo všechno úplně jinak…
 |
 |
