Historie školy

V květnu roku 1984 byla naše škola otevřena jako Společné zařízení jeslí a mateřské školy Černý vrch, závodní zařízení dolů Nástup Tušimice. Doly Nástup Tušimice (dále jen DNT), tak reagovaly na potřebu nově vystavěného sídliště, které bylo obydlené hlavně zaměstnanci DNT a převažovaly zde mladé rodiny s malými dětmi. V únoru 1984 byla dokončena stavba a složitým způsobem se začala škola vybavovat tak, aby mohla sloužit svému účelu. Způsob byl složitý hlavně proto, že zásobování zajišťovalo oddělení zásobování DNT, které nemělo představu o vybavení a potřebách předškolních dětí. Do školy se postupně přesouval materiál, který byl nepoužitelný a nevhodný, nakupovaly se nesmyslné zásoby materiálu, které nám plnily sklady, ale nebyly využitelné. Teprve jednání s  tehdejším ředitelem DNT Arnoštem Kostkou pomohlo k tomu, že byla škola vybavena v souladu s potřebami dětí a pedagogického personálu.

Zahajovat školní rok v květnu nebylo nejšťastnější řešení, protože se přesouvaly děti z několika mateřských škol a než mohlo dojít k jakémukoliv sblížení dětí a pedagogického sboru, přišly prázdniny s povinným čtyřtýdenním uzavřením. Naplno začala práce našeho společného zařízení až v září 1984, kdy jsme otevřeli 4 třídy mateřské školy a dvě oddělení jeslí. Třídy byl naplněny na 35 dětí, oddělení malých batolat (18 měsíců až 2 roky) na 15 a oddělení velkých batolat (2 až 3 roky) na 25 dětí. Provoz byl od 5,30 do 17 hodin a celkem pracovalo v mateřské škole 8 učitelek, včetně ředitelky, 5 zdravotních sester, vedoucí jeslí, 4 kuchařky, hospodářka, 6 uklizeček, 2 pradleny a školník. Zaměstnavatelem učitelek a zdravotních sester byl Okresní národní výbor v Chomutově, ale metodicky byly zdravotní sestry vedeny Ministerstvem zdravotnictví. Zaměstnavatelem ostatního personálu byly DNT (Doly Nástup, Tušimice). Vedení tak velkého kolektivu bylo nesmírně složité v tom, že pracovní náplň správních zaměstnanců tvořil jejich zaměstnavatel bez ohledu na to, jaká byla potřeba provozu mateřské školy a jeslí.   

V průběhu  tří let se téměř veškerý personál vyměnil, velká část pedagogického sboru i správních zaměstnankyň odešla na mateřskou dovolenou a také došlo k postupnému snižování počtu zaměstnanců, jejichž počet byl v začátcích provozu školy řešen DNT značně velkoryse.

Tehdejší společné zařízení bylo vždy přeplněné, počty na jednotlivých třídách neklesaly pod 35 dětí. V tomto období bydlelo na sídlišti hodně romských rodin a jejich děti tvořily čtvrtinu zapsaných dětí. Několik let jsme měli jednu třídu jenom romských dětí, tehdejší legislativa umožňovala, aby v takové třídě bylo maximálně 25 dětí.

Od zahájení provozu školy byla v provozu každodenně sauna a navštěvovaly ji i děti z jiných mateřských škol, posléze i děti z prvních tříd. V té době byla naše škola nejmodernějším, největším a také nejnaplněnějším zařízením. Práce s dětmi byla na stejné úrovni jako v jiných mateřských školách, pracovalo se podle tzv. Nových osnov, kdy byly děti připravovány na vstup do školy, plnilo se zaměstnání, které bylo dané, v nejstarší věkové skupině měly děti zaměstnání dvě. Tento způsob práce vylučoval možnost jakékoliv individuální práce a individuálního přístupu, využívaly se metody uplatňované ve škole, pracovalo se frontálně. Režim dne byl rozplánovaný do pevných časových úseků. 

Výchovná práce v jeslích se realizovala podle předem zpracovaných programů, ale na tehdejší dobu měla vyšší úroveň než osnovy pro mateřskou školu. Předpokládalo se, že zdravotní sestry by mohly mít problémy s výchovnou prací a proto jim byl předkládán program ve formě již zpracovaných vzorových příprav, včetně motivací a použitých pomůcek.

Když došlo ke zrušení mateřské školy v Jiráskově ulici, kde byla umístěna jedna třída pro děti s mentálním postižením, nabídla jsem umístění těchto dětí v našem zařízení, v prostorách  nevyužitého bytu školníka. O této problematice jsem nic nevěděla a s mentálně postiženými dětmi jsem se v praxi setkala poprvé. S dětmi přešla zároveň jejich paní učitelka, jejíž metody mi ale připadaly neadekvátní a tak jsem začala studovat speciální pedagogiku na UK v Praze spolu s učitelkou, která měla podle mého názoru, velké předpoklady k této práci a uvedená problematika ji zajímala. Po dokončení studia jsem speciální třídu pro děti mentálně postižené převzala a zároveň rozšířila o děti s autismem a kombinovanými vadami. V  roce 1989 došlo k velkým změnám nejen v politickém životě, ale zároveň také ke změnám v předškolní výchově. Speciální třída se naplňovala velkým počtem dětí, prostory bývalého bytu již  nevyhovovaly a protože v té době došlo celostátně k rušení jeslí, využily jsme možnosti uvolněných prostor a speciální třídu přestěhovaly do pavilonu jeslí. V prostorách bývalé speciální třídy se realizoval experiment pro děti s kombinovanými  vadami, které byly v té době zbaveny povinné školní docházky a byly starší 12 let. Třídy se naplňovaly podle kapacity stanovené hygienikem a v té době platnými předpisy, na 20 – 25 dětí, uvolnil se režim a postupně se začaly odbourávat školské metody práce a pracovalo se podle upravených  tématických plánů.

Protože jsme měly již  značné zkušenosti s mentálně retardovanými dětmi, iniciovaly jsme otevření první třídy pomocné školy při zvláštní škole, aby bylo možné děti, které odcházely ze speciální třídy naší mateřské školy, zařadit do povinné školní docházky. Během roku už bylo možné na základě zákonných norem otevírat pomocné třídy při všech školách a zároveň vstoupily v platnost i nové předpisy, vyhlášky, pokyny a zákony umožňující vzdělávání a integraci zdravotně postižených dětí.

V roce 1992, kdy byla zákonem zrušena možnost zřizovat závodní zařízení, přešla naše škola jako jedno z mála závodních zařízení, pod Městský národní výbor. Změnila se i situace v naplněnosti tříd, do mateřské školy přestaly chodit během několika týdnů všechny romské děti, stavy poklesly na 20-25 dětí a zaplňovala se mnohem více třída speciální, kam docházelo až 19 dětí.

Využila jsem našich zkušeností  ze speciální třídy a experimentu a začala jsem uvažovat o zřízení tzv. přípravného stupně pomocné školy, který nebyl ničím jiným, než našim experimentem a legislativní úprava umožňovala takovou třídu otevřít. Za velké podpory MÚ v Chomutově a po jednáních s MŠMT jsem požádala o zřízení pomocné školy a změnu v zařazení do sítě škol. Tak byla v roce 1997 otevřena pomocná škola a využity prostory bývalých jeslí. V přízemí byla speciální třída mateřské školy a v poschodí pomocná škola, v té době dvoutřídní. Současně s otevřením pomocné školy vznikla nutnost umístit děti, které již byly starší než je věk pro povinnou školní docházku a tak vznikl projekt Šance, který byl realizován o rok později a umožnil pod hlavičkou Okresního výboru SPMP otevřít zařízení pro mentálně handicapované děti po ukončení školní docházky.

Následujících 5 let bylo ve znamení přestaveb v celém areálu. Bylo nutné zřídit jídelnu pro pomocnou školu, další učebny, družinu, keramickou dílnu, vybudovat sociální zařízení, ale také zrekonstruovat rozvody vody a topení a přebudovat bazén u sauny.Také bylo nutné změnit organizaci chodu celého zařízení. Provoz se zkrátil na dobu od 6,15  do 16,15 hodin a stabilizoval se pedagogický sbor i kolektiv správních zaměstnankyň. Práce v mateřské škole i pomocné škole byla ve znamení aktivit, které svědčí o vyspělém, pracovitém a kreativním kolektivu. Naše škola je známá aktivitami, jakými je Okresní přehlídka dětských pěveckých sborů, Májové zpívání, která měla 10 ročníků, Okresní přehlídkou dramatické tvořivosti žáků pomocných škol, Divadýlko, ale také Olympijskými hrami pro děti mateřských, základních a speciálních škol okresu Chomutov. Naše škola byla také první, kdo organizoval v okrese Chomutov Běh Terryho Foxe a dal tím podnět k pořádání této akce v různých městech našeho okresu.

Od roku 1992 je naše škola zaměřena na osobnostní rozvoj dítěte a na rozvoj pohybových dovedností. Tato koncepce je postupně naplňována. 

V  roce 2003 došlo k další významné změně v historii naší školy, k přechodu na právní subjektivitu od 1. ledna 2003 a také k zavedení Rámcového programu pro předškolní vzdělávání do praxe a života naší školy.